Motto:
„Trhlinka rodičky je ostuda porodníka.“ – porodní asistentka Ludmila Bernášková 1948
Každá rodina má nějaké historky, které tvoří rodinné stříbro. Ráda bych se s Vámi dnes podělila o pár rodinných vzpomínek, které se týkají příchodů miminek na svět.
Moje prababička Olga byla porodní bába a rozšafná hospodyně, která si dokázala poradit se spoustou prací i těžkostmi, které život přinášel. Byla energická a schopná. Bohužel příhod se v rodině mnoho nedochovalo. Jen to, že asistovala u narození mé matky.
Zato babička Ludmila vystudovala za prvorepublikového Československa na porodní asistentku. Střední zdravotnickou školu v Žitomiru. Po válce a příchodu do Čech zvládla v Karlových Varech zkoušky o uznání diplomu a působila v Ašském výběžku jako samostatná porodní asistentka.
Babička byla prcek. Měla 149 cm a asi 40 kilo, přesto svojí práci dělala s láskou a chutí v Žitomiru a později i v Čechách. Z jejích vzpomínek vždy čišela úcta k rodičce i k miminku a určitá stavovská čest, přestože doba nebyla jednoduchá. Babička sama vzpomíná na dobu, kdy se ženy na Zakarpatské Rusi vracely do práce pár hodin po porodu, protože nebyla mateřská dovolená. Děti hlídaly babičky, či další rodinní příslušníci, a pauzu na kojení měla babička spojenou s mlékem prosakujícím halenkou nemocniční uniformy a útěkem domů s novinami rozloženými před hrudí, aby mokré skvrny nebylo vidět. Přesto kojila.
Podle pečlivých záznamů byla babička od dubna 1948 do května 1951 u 240 porodů v pohraničních chalupách. V porodnictví to byla doba, kdy dvojčata byla často objevena až při porodu. Porodní asistentka v pohraničí byla často jediný odborník, který byl mamince a miminku k ruce.
Doprava do chalup byla komplikovaná. Babička vzpomínala na cesty v holínkách i ve sněžnicích. Často se stalo, že byla povolána i za hranice do sousedního Německa, dráty ještě nebyly a za hranicemi byly i zbídačené rodiny odsunutých Němců. Německé rodiny se do záznamů nedostaly. Vzpomínám si na příhodu, kdy babička v noci pěšky odcházela z německé chalupy a moc nevěděla, kde je. Šla lesem směrem do Čech a ve tmě neviděla na krok. Držela ruce před sebou, aby do ničeho nevrazila a po hmatu postupovala krok za krokem. Najednou se rukou dotkla nějakého zvířete a to se pohnulo. Babička se ukrutně lekla a vykřikla, pašerák jídla s chlupatým batohem se taky ukrutně lekl. Nakonec však babičce pomohl najít cestu z lesa.
Často pro babičku přijeli traktorem. Jednou se stalo, že moravská selská rodina, která přesídlila do pohraničí, přijela pro babičku s traktorem a přívěsem. Na voze byly pořádně svázané tři židle a vše přikurtováno k bočnicím. Paní matka řekla, že porodní bába má být pořádná a bytelná, tak jako u nich doma. Když z domu vyšla moje čtyřicetikilová babička, chlapi v traktoru se začali děsně smát a trvalo notnou chvíli, než dokázali říct, co je tak rozesmálo. Babička nakonec jela normálně v kabině traktoru a vůz s židlemi za nimi kodrcal prázdný. Rodička v chalupě ale propadla panice a křiku a prý po svém manželovi i něco házela se slovy: „ Cos mi to přivezl za fracka, já chtěla pořádnou porodní bábu…“ Kontrakce však mezi oběma ženami brzy urovnaly vyřčené i nevyřčené a po narození zdravého miminka se z nich staly přítelkyně.
Dvojčata byla speciální kapitolou. Příhod, kdy nastávající rodiče nevěřili, že je tam „ještě jedno“ bylo víc. Za zmínku stojí rodina, která si moc přála syna. Vždy se narodily dvě holčičky – jedna černovlasá, jedna bělovlasá. Když se to stalo počtvrté, paní prý moc plakala a její manžel ji srdnatě utěšoval: „Hlavně, že jsou zdravé…. Já mám černou, ty bílou, však to zvládneme….“ A prý to pak zvládali dobře.
Hodně jsme přemýšlela o tom, jaká to byla doba. Těžko dnes říct, jaká byla realita a co z toho byla realita mojí babičky. Některé věci, o které se dnes ještě stále bojuje, byly samozřejmostí. Například rooming—in byl takovou samozřejmostí, že o tom nikdo nemusel říkat. Kde by bylo dítě jinde než s matkou? Názor na preventivní epiziotomii byl takový, že pokud má rodička trhlinku, je to ostuda porodníka a cílem je porodit bez zranění. Nepodařilo se to samozřejmě vždy. A bohužel ne všechna miminka se dožila dospělosti. Velký rozdíl však vidím v informovanosti maminek. Přihodilo se také to, že mladičká slovenská maminka nechala poslat pro mojí babičku k porodu. Babička dorazila, všude mráz a sníh, vyšetřila maminku a ta byla čerstvě po porodu. Dítě nikde. Maminka akorát uvedla, že se jí moc chtělo na záchod, tak si došla na latrínu. Latrína byla postavená ve svahu a díky tomu se dala zezadu otevřít dvířka těsně nad hladinou exkrementů. Tam na tenké zmrzlé krustě ležela čerstvě narozená holčička i s placentou. Vlézt se tam nedalo, babička by se byla probořila, tak velmi opatrně nabrala holčičku na lopatu a dostala jí do bezpečí. Je až k neuvěření, že holčička byla sice zkřehlá, ale úplně zdravá a dobře pak prospívala.
Moje babička přidala do příběhu ještě jednu stopu, když jsem se narodila já – její vnučka. Babička byla ta, kdo v éře sunaru a socialistického porodnictví, podpořila mojí matku, aby kojila. Že prý nejsem prasátko na krmníku a proto nepotřebuji, aby mě od dvou měsíců cpala krupicovou kaší, jak vyžadovala dětská lékařka. Máma mě kojila do roka. Jsem jí velmi vděčná za tuto péči s kouskem odboje proti režimu, které moje kojení také obsahovalo. Asi jsem se napapala tak dobře, až se ze mě stala laktační poradkyně….
Byla bych moc ráda, kdyby těchto pár střípků podnítilo vaše literární tvoření. Budu velmi vděčná, pokud se s námi podělíte o svoje mladší i starší rodinné příběhy spojené s narozením členů rodiny a startem do života.
Přeji nám všem, aby se společnost učila z historie, aby spojila moudrost předků s úžasnými znalostmi a možnostmi zdravotnictví. Kéž by výsledkem bylo šťastné a citlivé první setkávání maminek s miminky.
